Dovolená 2016

Dovolenou jsem začal řešit krátce po svém příletu do Kolumbie. Jako motorkář jsem byl zvyklý se každý rok sbalit, vzít kamaráda, přítelkyni (když byla zrovna nějaká po ruce), sednout na mašinu a vydat se za dobrodružstvím do světa. Po dlouhém přemlouvání a vysvětlování, že Zika není taková tragédie na kterou se umírá, se zadařilo. Přemluvil jsem jak nejlepšího kamaráda, tak i jeho bratra. Přiletí koncem června, sedneme na motorky a vydáme se na sever k moři. Byl tam ale jeden háček, motorku jsem měl zatím jenom já, co s tím? No a protože na všechno najdu řešení rychle, bylo jasno. Druhou motorku půjčí brácha přítelkyně a třetí si koupí přítelkyně. Alespoň bude mít důvod začít jezdit a peníze za půjčení budou příjemnou slevou z ceny. S touto variantou jsem počítal skoro celou dobu. Asi tři měsíce před dovolenou ale milou motorku bratrovi ukradli. Naštěstí měl pojištění proti krádeži a tak si za měsíc a půl pořídil novou. Jenže ta už se mu půjčovat nechtěla. Nedalo se tedy nic dělat. Zklamaní jsme rozhodli, že si ve třech půjčíme auto u Avisu. 11 000 Kč na 15 dní přece není skoro nic a benzín tu stojí sotva polovinu co u nás. Vytvořil jsem plán cesty a probral s kamarády. Celková délka cesty byla 2 700 Km, cílem město Cartagena a potom zpět do Cali.

 

Přílet

21.6. jsem vyzvednul kamarády na letišti. Protože měli po cestě jednodenní zastávku v Miami u kamarádky, nebyli ani moc unavení. Taxíkem jsem je proto odvezl do domu přítelkyně, kde jsme se navečeřeli a s tátou a přítelkyní si šli zahrát hru Sapo do místní hospůdky. Hezky jsme si zahráli, nechali nás pustit i Brichtu a Wohnouty, docela změna oproti celovečerní Salse. Bohužel to odnesl tatínek. Protože s Čechy chtěl držet krok, ráno nevstal do práce. My jsme vstávat tak brzy nemuseli a tak jsme se po probuzení a rychlé snídani vydali pro auto. Po převzetí (cena se navýšila o „nepovinné pojištění“, tedy když složíte 100 000 Kč nemusíte jej platit, na 17 000 Kč) a kontrole škrábanců a stavu jsme se vydali ke mně domů pro věci. A kolem jedné už hurá směrem na Medellín.

 

Medellín, Guatape, Santa fé

Do města jsme dorazili až kolem deváté hodiny večer. Jeli jsme podle Google map, které se v místních adresách nevyznají, a tak nás hned první večer zavezly na úplně jinou adresu. Naštěstí nám pomohla místní, zavolala nám taxíka a ten mě odvezl přímo na místo. Kamarádi jeli v autě za námi. První hostel nevypadal špatně, domácí nás vzal na rychlé jídlo na ulici a po návratu nám doma u piva povyprávěl jak ho zaujala Praha, Češi a hospůdky, ukázal pár fotek a povyprávěl o své zálibě, podvodním ragby. Ráno jsme se vydali lanovkou na vyhlídku. Za cenu jízdenky to byla velice hezká prohlídka města z vrchu. Pak jsme se zastavili na obědě, nemohli jsme vynechat místní specialitu Bandeja paisa a pak už hezky směr Guatape. V Guatape se nachází tzv. El Peñol, obří skála s vyhlídkou z níž je vidět na krásná propojená umělá jezírka v okolí. Po vyhlídce jsme se v jednom vykoupali, dali si rychlou večeři a vydali se hledat nocleh ve starodávném městečku Santa fé de Antioquia. Hlavu jsme složili v ubytovně na náměstí. Připadali jsme si trošku jako ve vězení a čekali kdo nás první z místního výběru okrade a znásilní, ale nic se nestalo, asi únava. Po ubytování jsme se vydali na prohlídku města. A protože je to krajina Tuk Tuků, jeden jsme si zaplatili a ten nás provezl po centru města. Potom jsme si zašli na jedno do baru a šli si lehnout. Ráno nás čekala dlouhá cesta do Turba.

 

Necoclí, Coveñas

Po cestě do Turba jsme se zastavili na oběd v restauraci u cesty. Podle rady „čím víc strávníků v restauraci, tím lepší jídlo dostanete“. U stolu jsem se dal do řeči s jedním řidičem, který nám nejen poradil, že místo velkého a nebezpečného Turba je lepší popojet o pár kilometrů dál, do malého a klidného Necoclí, ale ještě přidal jak se správně jí ryba, hezky s ploutvičkou a očičkama. V Necoclí jsme přistáli večer, ubytovali se hned u pláže v malém hostelu, 170 Kč/osoba a šli se vykoupat. Paní domácí nám doporučila bahenní lázně, kousek cesty Tuk Tukem. Neodolali jsme a vydali se rochnit. Po cca hodince a půl rochnění, jsme se vrátili, důkladně se osprchovali a poobědvali výbornou rybičku v místní chýši. Prohlédli si muzeum a jeli Tuk Tukem domů. Protože se nám nechtělo pospíchat a Coveñas bylo ještě poměrně daleko, rozhodli jsme přenocovat ještě jednou. Zrovna se konala místní taneční soutěž, tak jsme se tam vydali. Bohužel místní nejsou takoví tanečníci jako v Cali a tak jen seděli a koukali. To nás rychle přešlo. Tomáš se vydal na pokoj a já s Alešem jsme zašli na pláž do baru, na pokec. Moc hezký výhled na moře a velmi příjemné prostředí bylo k pivku skvělá kombinace. Další den jsme se sebrali a po obědě vyrazili do Coveñas. Navigace nás zavedla přímo k slušnému hostelu. Za cenu 300 Kč/osoba jsme už nic dalšího nehledali. Později jsme bohužel zjistili, že v pokoji nejsme sami. Švábi a další haveť už měla zamluvena nájem roky, soudě podle x-té generace, která pokoj obývala. Večer jsme se šli vykoupat. Protože jsme chtěli zažít nějakou zábavu, šli jsme hezky podle pobřeží, bohužel v týdnu se tam toho moc neděje. Takže jsme si hezky obešli půlku Coveñas a vrátili se do naší čtrvti. Byl už docela hlad a tak jsme se zastavili na ulici v grill baru. V klidu jsme pojedli a po chvíli si k nám přisedl mladší kluk se čtyřicátníkem, už měli slušnou opičku a chtěli si pokecat. Že to nebude jen tak ledajaký pokec jsem zjistil ve chvíli, kdy se mě mladší zeptal, jak se řekne anglicky miluju tě. Potom to začal říkat Alešovi a ptát se ho co dělá. Nakonec řekl Alešovi: I love you, open door. To už vše došlo i Alešovi. Stále mi to přišlo jako náramná zábava, než mi starší řekl, že se mu moc líbím a ať zůstaneme. Okamžitě jsem dal jasný pokyn klukům, že tady sranda končí a zvedáme kotvy. Po romantické večeři jsme se šli radši vykoupat. Moře úžasné, krásný výhled na osvětlené Coveñas. Chvíli se tak plácáme na mělčině a najednou cítím, že mě něco štíplo do zadnice. Za chvilku Tomáš hlásí to samé. No a za další chvilku Aleš vyletí z vody s řevem anglického fotbalového klubu. I děcka poblíž začínají ječet. Jdeme z vody a já se jich ptám co to bylo. Dostávám vysvětlení že medůzy. Zkoušíme ještě pláž vedle a po chvilce se situace opakuje. Jdeme z vody.

 

Cartagena

Ráno se vydáváme do Cartageny. Je to dlouhá cesta a tak přijíždíme až odpoledne. Hotýlek je velice útulný, zůstaneme tu tři dny. Po delší době dorazíme na pláž. Je tu krásný výhled na vysoké, osvětlené budovy. Vykoupeme se a jdeme se podívat do starobylého centra města. Velice rychle nás zastaví chlápek a nabízí velmi slušný strip bar. Jdeme za ním. Po cestě nám raper zarapuje pochvalnou skladbu, hezky nám zvedne ego, ale na desetikorunovou odměnu se netváří příliš přátelsky. Zahlásí, že jsme prd němci a jsme na místě. Nahlédneme dovnitř, ale moc bezpečné nám to nepřijde. Radši se stahujeme a jdeme se projít po centru. Všude krásné koloniální budovy, muzea, kostely a námestíčka. Krásně osvětlené. Sedneme si na jednom z nich v baru a sledujeme chlápka co pro pobavení a drobný přivýdělek předvádí kolemjdoucí turisty. Bavíme se skvěle. Dáme mu pár kaček a jdeme do hotelu. Po cestě jsou skupinky prostitutek. Pěkné mladé holky, co se hezky vyzývavě usmívají. No nenechat jim vydělat by byl hřích i v ČR. Ale na druhou stranu s časem se musí šetřit, a tak raději volíme dobře vychlazený archivní rum na hotelu. Napočítal jsem jich asi 20 jen na náměstíčku, kde jsme seděli. Druhý den jdeme na místní hrad, navštívíme museum zlata a inkvizice, projdeme si centrum ve dne, opět se vykoupeme, nakoupíme a jdeme na hotel. Na poslední den máme domluvenou plavbu lodí na ostrovy Islas del Rosario. První zastávkou je ostrov, na kterém je Aquapark. Ti co chtějí dovnitř si musí zaplatit a ti co ne si počkají hodinu na lodi. Ostrůvek je malinký a kromě spousty stánků se nedá ani vykoupat. Zabíjíme hodinu na lodi. Další zastávkou je daleko větší ostrov. Dáváme si oběd, který byl v ceně a jdeme se vykoupat. Pláž je plná stánků a lidí. Voda je dobrá, ale je trochu cítit naftou. Plaveme kousek od lidí a ejhle. Pod vodou jsou útesy, takže se nikam pořádně plavat nedá. Za necelou hodinku se nalodíme a jedeme zpět. Jdeme do prvního patra, kde je poměrně slušná zábava. Dávám se do řeči s jedním Kolumbijcem, tancujeme s holkami a je nám starým kozlům fajn. Do přístavu dorazíme asi v pět odpoledne a jdeme se vykoupat na pláž. Večer si ještě zajdeme na drink na naše oblíbené náměstíčko a druhý den ráno jedeme zpět do Necoclí.

 

Ayahuasca

Do Necoclí dorazíme večer a prakticky se jen vykoupeme a přespíme. Druhý den nás čeká cesta do Medellínu, na třídenní rituál Ayahuasca. Jedná se o tradiční rituál původních indiánů, kdy se pije nápoj z kořene stromu, který navodí halucinace a propojí vás s duchovním světem. Hodně nás to zaujalo a i když žádné drogy nebereme, rozhodli jsme se vyzkoušet tento rituál. Dorazili jsme tedy na pátou odpolední. Po rychlém vysvětlení, jak bude celý víkend a rituál probíhat, máme volno. Dva dny předtím jsme se měli stravovat lehce, nepít alkohol, zdržet se sexuálních aktivit (to poslední se nám povedlo nejlépe). Rituál začal kolem půl osmé. Dostali jsme kyblík s vývarem bylinek, tím se omyli (bez dalšího mýdla a vody) a oblékli se do bílého prádla (ten kdo měl). Potom jsme šli všichni do velké chýše kde nás posadili. Zhruba tři hodiny se potom šamani a členové „komunity“ mezi sebou bavili o různých rolích, které každý vykonával (šaman, míchač nápoje, hlídač, hudebník, uklízeč, atd.). My jsme seděli a čekali co se bude dít. Aby se jim dobře mluvilo používali prášek z koky na mluvení a pastu s velmi silným výtažkem z tabáku, která se dala na ruku a pomalu se slízávala. Po rozmluvě následovalo podávání nápoje Ayahuasca. Dostali jsme jen trošku. Nápoj byl velmi hořký a vysloveně odporný. Ukrutně se po něm zvedal žaludek. Měli jsme ho v sobě udržet alespoň hodinu a půl, aby přešla látka do krve. Mezi příznaky patří silný průjem (vřele doporučuji, pokud chcete pozvat průdícího šéfa na kafíčko), ten měli všichni a silné zvracení, to jen někteří. Potom jsme šli do stanu s tím, že pro nás příjdou na další rituál. Ve stanu jsme usnuli. Asi za hodinu pro nás přišli a zavedli nás do chýše. Posadili nás doprostřed, vysvlékli do půl těla a pak nás za společného tance a říkadel šamanů po těle švihali kopřivami. Ty jsme cítili až do dalšího odpoledne, Ayahuasku vůbec. Pocit to byl hodně zvláštní, měli jsme pocit že nás kdykoliv můžou zezadu rituálně podříznout. Přežili jsme. Potom následoval druhý nálev Ayahuasky, nebyl povinný. Zhruba ve čtyři ráno začli v chýši hrát a zpívat a vydrželi až do devíti do rána. Ráno jsme vstali a shodli se, že jsme necítili nic ani po druhém nálevu a jedná se asi o podvod. Celý den jsme pak průběžně spali a chystali se na druhý večer. Večer opět koupel, opět několikahodinový proslov a nálev. Po nálevu, kterého bylo tentokrát více, jsme zůstali v chýši a kopřivy čekaly na nováčky. Tentokrát jsme jen pozorovali toto velmi zvláštní divadlo. Potom následoval druhý nálev. Cítil jsem lehčí halucinace, viděl světla a obrazy. Vedle nás seděl pán zahrabaný do deky, koukal mu jen kloubouček. Připomínal smrdutku. Hodně jsme se nasmáli, přemýšleli o všem možném, Aleš měl dokonce i paranoiu, Tomáš mluvil se svým zesnulým otcem. Kolem čtrvté začla hrát muzika, velmi zvláštní divadlo. S Alešem jsme vůbec nespali. Zážitek byl zajímavý, uvědomili jsme si spoustu věcí, takže výsledek nám přišel velmi pozitivní a opravdu jsme začli věřit, že se jedná o medicínu, která má tu moc propojit nás s jiným světem, učinit nás lepšími. Byli jsme pozitivně naladěni a když se probudil Tomáš, vyrazili jsme za Medellín na prohlídku vězení Pabla Escobara. Po návratu stejný postup. Koupel, všeobecná rozprava. Jenže.. Tentokrát byli všichni bez nálady, jakoby se těšili jen na nálev. Nikdo moc nepřispíval do rozpravy a byla hodně krátká. Pak přišel nápoj. Tentokrát ho bylo ještě více. Napili jsme se a zůstali ve stanu. Usnuli jsme únavou. Probudil jsem se asi za hodinu. Bylo mi příjemně teplo, lidi a světlo v chýši mi navozovalo zajímavé halucinace. Bylo to krásné a zvláštní. Z venku se ozývalo zvracení a občasný křik. Po nějaké době, kdy se můj stav zhoršoval, začal jsem mít paranoiu já. Řekl jsem si, že už mám dost a půjdu na záchod. Vstal jsem, ale motal jsem se natolik, že jsem si musel zase sednout. Po chvíli jsem to zkusil znovu, bylo to těžké ale povedlo se. Dostal jsem se ven. Pohled jaký jsem zažil, si budu dlouho pamatovat. Kolem ohně a záchodu se motali ostatní, vypadali jako zombíci. Někteří zvraceli, někteří křičeli, nebo brečeli. Jímala mě hrůza při představě, co by mohli někteří z nich v takovém stavu udělat. Byl to děsivý pohled. Rozhodl jsem se, že už v tomto stavu zůstat nechci. Šel jsem do stanu a pil hodně vody, dýchal čerstvý vzduch a přemýšlel o tom co se tam venku děje. Asi po dvou hodinách, když už jsem se cítil lépe, jsem se šel podívat na kluky, jestli jsou v pořádku. Venku brečela dívka, někdo vypadal jakoby se dusil. Šamani a hlídači vykřikovali zaříkadla, aby je nikdo neslyšel. Kolem stanu neustále chodil jeden s kadidlem, a zakuřoval komplet okolí. Když jsem se toho nadechl, zamotala se mi hlava. Po čtvrté opět začla ona podivná hudba, tak aby nemohl nikdo spát. Ráno jsme se sebrali, rozloučili se a zmizeli. Já si v noci napsal následující poznámky a uvědomil si, co za sektu se za tou mírumilovnou „komunitou“ skrývá.

 

Poznámky z třetí noci

  • třetí večer jsme se těšili jen na další nálev
  • celý rituál je schovaný za přátelskou atmosféru
  • vše co každý člen sekty dělá má svůj význam (vykuřování okolí kadidlem pro prodloužení stavu, mytí záchodů a uklízení zvratků v šest ráno, abychom ráno po probuzení neviděli jak hrozné to bylo)
  • celá sekta má úžasný marketing působící na pozitivní asociace, tak abychom v tom neviděli sektu závislou na droze (známá a velmi populární hudba od Simon & Garfunkel, použitá s jinými slovy. Občasné modlitby, aby to vypadalo že je to správné, když je to na křesťanském pozadí. Přátelská atmosféra, na každém rohu nějaký pomocník.)
  • první dva dny je to v pořádku
  • postupně zvyšují dávky
  • negativní projevy vysvětleny pozitivně, průjem a zvracení detekující jasnou otravu (očista těla), dieta před rituálem a minimální stravování v průběhu, minimum spánku (snažší vstřebání „medicíny“)
  • zpěváci jsou skvělí, hudba velmi chytlavá
  • děti tam chodí s dospělými od mala, učí je, že je to správná věc
  • ti co tam dojíždějí delší dobu již pomalu nejsou schopni mluvit bez pasty z koky
  • ráno jsme neviděli některé účastníky, ač jsme skoro nespali, zmizeli beze stopy

 

Shrnutí

Ač se jedná o ojedinělý zážitek, znovu už se tam nevydám. Jedná se o dokonale propracovanou sektu, stmelenou závislostí a pocitem sounáležitosti a přátelství, která má jasná pravidla a vystoupit z ní, by mohl být obrovský problém. Nachytat se, není vůbec složité. Jediný, kdo byl ještě druhý den nedůvěřivý, byl Tomáš.

 

Salento, Parque del Café

Salento je velmi staré koloniální mestečko, blízko u údolí Cocory. Ubytovali jsme se v hotýlku a zajeli se podívat na tento park, ve kterém rostou velmi vysoké palmy nazývané Cocora. Zpátky se zastavili na vyhlídce, a večer si prošli mestečko, zastavili se na pivko a šli spát. Ráno nás čekal park kávy. Park kávy jsem popisoval už v jednom z předchozích článků, takže to shrnu. Jedná se o zábavní park se spoustou atrakcí, lanovkou, plantáží na produkci kávy, včetně prostor na její kompletní zpracování. Nejlepší atrakcí je bezesporu adrenalinový Krater. V ceně zhruba 500 Kč/osoba máte vstup na den, spoustu vstupů na atrakce a zábavné estrády. Člověk neví kam dřív skočit. Nebýt dlouhých front u každé atrakce, tak si člověk opravdu zablbne. Večer jsme změnili plán a místo přespání někde poblíž, jsme se rovnou vydali na další zastávku naší cesty, k jezeru Lago Calima. Ubytovali se a po rychlé večeři si šli lehnout. Cena za pokoj je stejná jako v Cartageně. Lago Calima je něco jako Mácháč u nás, jen se tam skoro nikdo nekoupe. Já se ale vykoupat chtěl a Tomáš zase zachytat. Po sáhodlouhém shánění místního rybáře a prutu jsme nakonec měli štěstí. Přijeli jsme na místo kde zrovna byl. Jeho obživou je prodej krevet rybářům. Na loďce odplul kousek od kraje, z klece vylovil krevety a prodal je nám. Místo prutu nám pomohl vyrobit dva improvizované. Ze dvou pet lahví, vlasce, olůvek a háčků. Naučil nás jak na to chytat, ukázal svůj dnešní úlovek a potvrdil, že je tu ryb co hrdlo řáčí. To se moc neprokázalo, zkrátka chtěl prodat krevety 🙂 . Kluci se ale na dvě hodiny slušně zabavili a i když chytli jenom pár čudel, úkol to splnilo. Potom jsme se už vydali do Cali.

 

Cali

Do Cali jsme dorazili večer. Ubytoval jsem kluky a vzal si večer volno na přivítání přítelkyně. Po dvou týdnech co jsme se neviděli, se večer výborně povedl. Druhý den jsme se vydali nakupovat dárky, a pak se zajeli vykoupat k řece Río Pance. Já a Aleš jsme se koupali, Tomáš zkoušel na prut z lahve chytat ryby. Po chvíli lahev zahodil a vyrobil si prut vlastní. Večer jsme si zašli na typickou večeři, Empanadas s různými druhy omáček. Také jsme udělali radost Tomášovi a zašli do místního metalového baru. Protože to nebylo o víkendu, bylo málo lidí. Dali jsme si pivko a sledovali videoklipy k hodně starým klipům. Barman byl velice znalý, a na dotaz jestli ví odkud je Master’s Hammer pohotově odpověděl, že přece z České republiky. Nedalo nám to a tak jsme ho poprosili, aby občas pustil nějakou českou hitovku. A tak se taky stalo, každá třetí písnička byla česká. Třetí den si zašel Aleš na místní masáž, zajeli jsme na vyhlídku Belalcazara, vrátili auto bez poskvrnky a navštívili a poobědvali v Siloé (chudinská čtvrť na kopci města). Tam nás vyvezla lanovka, zpátky jsme se svezli v pěti na zadním nárazníku Jipeta. Odeslali jsme pohledy domů a chystali se na večer. Večer jsme šli na Salsatéku. Já, Aleš, Angee a její sestřenka. Na první jsme zaplatili vstup a když nám bylo řečeno, že pokud si nekoupíme lahev rumu, nemůžeme sedět u parketu ale musíme si sednout na bar, odešli jsme. Bylo už dost pozdě a klukům ráno letělo letadlo. Nám se ale ještě jít spát nechtělo, šli jsme tedy do dalšího baru. Tam byl přístup daleko slibnější a tak jsme si zatancovali, udělali pár fotek a šli do poslední zastávky, restaurace poblíž mého bydliště. Tam jsme si ještě dali nějaké to pití, Aleš učil holky počítat česky do desíti a pak už se šlo domů. Angee jsem uložil do postele a šel si naposledy pokecat s Alešem. Čas letěl jako voda a ráno před šestou jsme jeli na letiště. Vše proběhlo hladce i přes 4 lahve rumu a dvě 2,5 kg čokolády v kufru. Dovolené zdar!

 

Informace o cestě

  • doba 17 dní
  • vzdálenost 3 000 km
  • půjčení auta 17 000 Kč / 3 osoby
  • benzín 4 700 Kč / 3 osoby
  • mýtné brány 2 300 Kč / 3 osoby
  • nocleh 8 000 Kč / 3 osoby
  • rituál Ayahuasca 18 000 Kč / 3 osoby
  • letenka 20 000 Kč
  • moje celková útrata 30 000 Kč
  • nejběžnější české auto je Felda

15 thoughts on “Dovolená 2016

  1. Synku opět skvěle vše popsáno,velice zajímavá dovolená a opravdu tajuplný rituál….
    Jsem ráda,že jste všichni v pořádku a máte fůůru zážitků. Z domova opět mnoho pozdravů ,opatruj se,buď zdráv a měj se jen skvěle !!! 🙂

  2. Čau Petře 🙂
    To jsem si zase početla 🙂 Píšeš prima, fotky jsou parádní. Díky!
    Zdravím tě, držím palce a taky mám z(a) tebe dost hodně radost!
    Lenka U.

  3. Ahoj pane, dovolena to byla super a myslim, ze se tam zase v Americe uvidime. Doufam, ze dalsi dovolena bude na zname ceste route 66. Zijeme jen jednou a musime si ten zivot uzit. Mej se tam pekne a zas nekdy.

    1. Ahoj pane,
      jasná věc. Přesně jak říkáš, už jsem nad tím přemýšlel. Tak teď pořád koukám na 48ku. Však ten život užijem. Měj se. P

  4. Ahoj Petře,mám se dobře i když ne tak dobrodružně jako ty a i právě proto se zase těším co napíšeš.Jsem ráda,že jsi tam tak „zdomácněl“ a že se splnil účel cesty.Měj se krásně.R

      1. Ahoj Petře,nechci aby to vyznělo vtíravě,ale jsi v pořádku?Nevěřím,že by se nedělo nic co by nestálo za to sem napsat.Věrní čtenáři čekají na další příspěvky-tak se nenech prosit…..Tady už zase máme hnusné plískanice,kolem nuly,tak tiše závidím „tvoje“teplo v Kolumbii….(další písničky vítány-i když jsem na ní přišla se zpožděním)Měj se krásně R.

  5. Nazdar „synko“ aj všici ostatní.Všem se moc omlouvám za to že jsem na tak dlouhou dobu odmlčel.Nebylo to mojí vinnou ale zasáhla mě taková zákeřná nemoc která do chalupy nechodí každý den.Tož sem sa trošku nasral-co že za svinstvo se rozhodlo navštívit moju tělesnou maličkost a silou vůle a neskutečnou vůlí po životě sem tu sviňu kopl do prdele.Ano přátelé překonal jsem rakovinu a těd se pomalinku vracím do života.Psychicky jsem na tom fajne ale tělícko je zmožene neb bojovalo velmi statečně.Coby potomek krále Richarda Lví srda sem sa tím nesral a výsledek je ten že Ježíšek mě dal asi největší dárek mého života.Vzhledem tomu že sa v té zemi/zatím/ České událo hodně věcí a já neměl náladu to moc komentovat,tak sa budu muset polepšit.Ale chce to čas….tak vyčkejte …

    1. Dobrý večer Richarde,ačkoliv se vůbec neznáme-nedá mi to,jelikož jsem již přečetla několik vašich článků-smekám a obdivuji lidi s takovým smyslem pro humor i pro život a gratuluji,že jste pokořil a vyhrál nad rakovinou. A zcela určitě vám k tomu pomohl neutuchající optimismus-jen tak dál.At vás čekají už jen dobré věci!Klobouk dolů……..

      1. Vřelé díky…bez humoru je člověk ztracen předem.jen kdyby na světě ubylo idiotů a hlupáku,bylo by to ještě lepší.Jooo s tím ale nic neuděláme.Hezký den

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *